VETŘELEC – Kristýna Trpková

Anotace:

V domě na okraji Holic jsou nalezena tři těla: mladí manželé a jejich tříletá dcerka. Byť nejdřív vše nasvědčuje tomu, že chladnokrevnou vraždu má na svědomí jedna z obětí, brzy se ukazuje, že místo činu bylo pouze narafičené. A že rodinu, která jako by vypadla z reklamy na štěstí, někdo dlouhé týdny, možná i měsíce, sledoval. Komisařka Laura Linhartová postupně odhaluje, že tahle rodinná idylka byla pouze zdánlivá, a na povrch vyplouvají přísně střežená tajemství, o kterých se neměl nikdy nikdo dozvědět. Jak vysokou daň si vyžádají? A kolik nevinných životů budou nakonec stát?

Moje recenze:

Laura Linhartová se svojí novou parťačkou Veronikou Seidlovou jsou poslány do luxusního rodinného domu k vyšetření vraždy a sebevraždy. Na místě činu jsou nalezena tři těla. Podle prvotního ohledání se zdá být případ jasný – vraždila jedna z obětí, která poté obrátila zbraň sama proti sobě. Ale nic nemusí být takové, jak se na první pohled zdá…

Nevím, čím konkrétně to bylo, ale já se minimálně do poloviny knihy nudila. Ne tak moc, že bych si z dlouhé chvíle začala okusovat nehty, ale prostě jsem nedokázala jaksi najít tu správnou notu, aby se mnou příběh zarezonoval. Možná to bylo mým aktuálním rozpoložením a čtení této knihy hned po Evelyn Hugo nebyl šťastný tah.

V další polovině knihy jsem zpozorněla, o něco později mi padla brada, lehce mi zvlhly oči a potom jsem cítila už jenom naštvání. Prostě takový závěr není nic pro mě.

Laura měla po celou dobu svoje mouchy a mrzelo mě, že nedokázala lépe komunikovat. Adam byl sympaťák od začátku, prostě frajer s dobrým srdcem. Kdyby spolu tito dva víc mluvili, aniž by se navzájem tichem mučili, bylo by hned mezi nimi všechno jinak. Ale my čtenáři bychom se nejspíš nudili, protože přece jen čteme detektivku a ne romanci.

Postava Veroniky Seidlové mě bohužel nestačila zaujmout, stejně tak ani ostatní vedlejší postavy. Snad kromě Lauřina nadřízeného Jiřího Šedaje, kterého jsem si ani po velkém snažení pořád nedokázala představit tak starého, jak ho autorka popisuje.

Styl psaní Kristýny Trpkové je pohodový a čtivý. Jediné, co mi na začátku vadilo, byla opakující se fráze v tom smyslu, že postava nechce nebo postavy nechtějí někoho přerušovat, případně mu skákat nebo vstupovat do řeči. Vzpomínám si, že podobné věty se objevovaly i v minulých dvou dílech a teď u toho třetího mi to už připadalo ohrané.

Kontroverzní croissanty z prvního dílu nahradily pofidérní bagety z benzínky a otevřeně vyjádřený postoj k nezdravému stravování malých dětí je fajn, ale nevím, zda se takto přímé odsuzování hodí do beletrie 🤔 Otázkou je, zda potřebu vyjádřit vlastní názor měla hlavní hrdinka nebo sama autorka…

Tentokrát mi děj připadal rozvláčnější a tempo nabral až těsně před koncem. Vzhledem k sympatii především k jedné z hlavních postav mě její osud docela vykolejil. Celkově mě konec ale vůbec nepotěšil, a proto se ptám autorky: „To jako vážně?!“

Celou třídílnou sérii od Kristýny Trpkové však hodnotím pozitivně. Jsem velmi překvapená, že i česká detektivka může být tak napínavá a čtivá. Pravdou je, že kriminálkám zrovna neholduji, ale jsem moc ráda, že jsem se vyhecovala a knihy si přečetla.