ŽENA V OKNĚ – A. J. Finn

Anotace:

Pokud se to opravdu děje, není to paranoia. Anna Foxová žije sama, uzavřená ve vlastním světě. Ze svého domu nevychází, dny tráví popíjením vína, sledováním starých filmů… a špehováním sousedů. Jednoho dne se do domu přes ulici přestěhují Russellovi, na pohled normální rodina. Jenže pak Anna zahlédne něco, co neměla. Její už tak nejistý svět se začne rozpadat a na povrch vypluje šokující tajemství. Co je pravda? Co představa? A kdo je v nebezpečí? Jedno je jisté: nikdo a nic není takové, jak se zdá.

Moje recenze:

Anna je agorafobička, alkoholička a do toho ještě užívá spoustu léků. Panika z otevřených prostorů ji už deset měsíců drží uzavřenou v jejím velkém domě, ve kterém žije sama, mimo přitažlivého nájemníka obývajícího suterén. Annin jediný osobní styk s lidmi představují pravidelné návštěvy jejího psychiatra a fyzioterapeutky.

Dlouhý čas si krátí sledováním filmů a pozorováním sousedů. Když se do protějšího domu nastěhuje nová rodina, zdá se to být nejdříve vítaným rozptýlením, než se však před Anninýma očima odehraje zločin. Anna ví co viděla, ale nikdo jí to nevěří. Je možné, že trpí halucinacemi z přemíry léků a alkoholu, nebo se opravdu stala svědkem něčeho děsivého?

Jde o jeden z TĚCH psychothrillerů typu Zmizelá nebo Dívka ve vlaku. A přesně tyto příběhy fakt můžu. Nevadí mi, když hlavní postava bojuje se svými vnitřními démony, naopak díky tomu takový thriller nabývá temnějšího rázu.

Obě zmíněné knihy byly zfilmované a platí to i pro Ženu v okně. Jelikož jsem film už dávno viděla, potřebovala jsem si mezi hranou a psanou verzí ponechat dostatečný odstup. Sice byly situace, které se mi v hlavě matně vybavovaly, ale spíš jsem si děj nepamatovala a to můj zážitek ze čtení posílilo.

Příběh mě okamžitě pohltil.

Hra na slídilku mě docela bavila, ale nechtěla bych být na místě pozorovaného objektu… 😊

Anna je sice jedna velká chodící deprese, ale je taky obrovská bojovnice, která dokáže vytrvat ve chvílích, kdy by se jí podobní dávno proměnili v prach. A tato její vnitřní síla mě držela přilepenou ke stránkám až do poslední chvíle.

Thriller má sice pomalejší spád, ale rozhodně ne nudný. Je vcelku pochopitelné, že vyhrabat se z duševního traumatu není snadné, natož rychlé. To chce trpělivost, pevnou vůli a chuť k životu. Pro Annu je to zdlouhavý boj, tak proč by si ho měl čtenář odbít mrknutím oka, hm? 😉

Konec jsem předvídala pouze částečně, a to především díky už shlédnutému filmu, během něhož jsem byla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jak si mlhavě pamatuji –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vývojem událostí docela zaskočená.

Doporučuji milovníkům tísnivých příběhů a těm, co se nebojí zůstávat sami doma.