HRAČKÁŘ – Andrew Mayne

Anotace:

Profesor Theo Cray se kvůli podezřením, která ho obklopila po smrti jeho někdejší studentky, a skandálním spekulacím poté, co byl zabit její vrah, se nemůže vrátit ke svému univerzitnímu výzkumu. Pokouší se tedy začít nový život v jiné oblasti, ale téměř proti své vůli je vtažen do dalšího nevyřešeného případu. Zoufalý otec pohřešovaného dítěte, jehož úřady odmítají vyslechnout a odnikud se mu nedostává podpory, se obrátí o pomoc na Thea. Jediné stopy představují dětské kresby a městská legenda z chudinské čtvrti o bytosti přezdívané Hračkář. Aby Theo odhalil, co se za Hračkářem skrývá, musí odsunout stranou všechno, co mu říká věda, a vydat se do světa, v němž mají sny a noční můry stejnou váhu jako skutečnost. A čím hlouběji se do případu noří, tím zjevnější je, že za tím může být dalekosáhlé spiknutí – a nejspíš má i další oběti

Moje recenze:

Theo Cray se ocitá před dalším případem, se kterým si policie neví rady nebo spíš ani neví, že je vůbec co vyšetřovat. Případy pohřešovaných chlapců se kupí, a i když se na první pohled nezdá, že všechna ta zmizení spolu souvisí, Theo si všimne hned několika spojitostí. Díky moderním technologiím se profesor bioinformatiky opět může pustit do pátrání po sériovém vrahovi, kterého všímavé děti přezdívají Hračkář.

„Je to taková místní městská legenda; nejspíš by se to tak dalo říct.“

„O jakou legendu jde?“

„O Hračkáři. Údajně jezdí po ulicích v bílém cadillaku a hodným klukům a holčičkám rozdává hračky.“

„To zní příjemně.“

„To ano. Nedovolila jsem Latroyovi, aby vyvěsil i ten druhý obrázek.

„Proč?“

„Byl… znepokojivý. Je na něm to, co Hračkář dělá zlobivým klukům a holčičkám.“

Po několika zpočátku nudných stranách mě děj chytl, a myslela jsem si, že pro mě bude Hračkář zajímavější než Šelma. Pak se však jako mávnutím kouzelného proutku vše pokazilo.

Zdlouhavé popisování vědeckých metod, které bylo pro mé laické chápání těžko pochytitelné, mi akorát sebralo chuť do čtení. Biologie je sice silnou stránkou profesora Craye, čímž se odlišuje od jiných vyšetřovatelů, ale určitě to nebude gusto každého čtenáře. Když profil pachatele vyplivne počítač, to ještě dokážu pochopit. Stejně tak skutečnost, co všechno dokáže o člověku vypovědět jeho DNA. Ale jakmile začal profesor poletovat s fotobudkou a hledat zářící mikroby, pomalu jsem upadala do stavu letargie.

Taktéž jsem se ztrácela ve spojitosti masového zabijáka s magií a později dokonce se zpravodajskou službou. Na mě to byl asi už moc velký mišmaš, ze kterého se mi začala akorát tak točit hlava.

Stejně jako v Šelmě i v tomto příběhu se policisté jeví jako totálně neschopní tupci, jímž jde jen o rychlé uzavření případu, nikoli o jeho skutečné vyřešení.
Theo Cray se jim klasicky zase jen plete pod nohy a dělá si z profesionálních vyšetřovatelů nepřátele. Proto musí tento nebojácný profesor – trénovaný zápasníkem MMA – vzít zákon do vlastních rukou a vrahouna vypátrat sám.

Jako pozitivum hodnotím námět, který měl dobrý náběh na to mě opravdu zaujmout. Také mi vyhovovaly krátké kapitoly, a i autorův čtivý styl psaní.

Je mi jasné, že má Andrew Mayne otevřenou mysl a rád by do každého svého příběhu nacpal co nejvíc vlastních poznatků. Já si však myslím, že méně je někdy více a i v tomto případě příliš informací a překombinovaná zápletka příběhu leda škodí.

A do toho všeho pak závěr nabral tak rychlý spád, že než jsem se vzpamatovala, bylo hotovo. Uff!

Už teď se těším na další případ terminátora Thea Craye a věřím, že mě dokáže překvapit zase nějakou novou absurditou.