KNIHA DVOU CEST – Jodi Picoult

Anotace:

V jediném okamžiku se pro Dawn Edelsteinovou všechno změní. Sedí právě v letadle a má se připravit na nouzové přistání. Hlavou jí proběhne spousta myšlenek, ale nejvíce ji překvapí, že žádná se netýká jejího manžela, ale muže, jehož naposledy viděla před patnácti lety. Dawn jako zázrakem přežije, ale stejně tak i všechny pochybnosti, které se tak náhle vynořily. Má dobrý život. Doma ji čeká manžel Brian, milovaná dcera a její práce, kdy klientům ulehčuje přechod mezi životem a smrtí. Jenže kdesi v Egyptě žije vědec Wyatt Armstrong, který odkrývá starověká pohřebiště. Archeologii se Dawn kdysi také věnovala, ale život ji nakonec zavál jinam. A když se teď zdá, že jí osud nabízí druhou šanci, už si není tak jistá volbou, kterou kdysi učinila.

Moje recenze:

Dawn zrovna prochází manželskou krizí. Ztratila důvěru ve svého muže Briana a nejspíš i v samu sebe. Víc a víc se myšlenkami vrací do minulosti, k době strávené v Egyptě, kde se poprvé setkala s Whyattem. Ten, i přes svoji protivnost a samolibost, ji k sobě přitáhl jako magnet. Toto pouto vnímá Dawn i po letech odloučení, proto když se objeví příležitost, neváhá a svoje kroky nasměruje zpátky do Egypta.

Neuspořádaný děj, v němž jsem se zprvu hodně špatně orientovala a dlouho mi trvalo, než jsem se začetla. Autorka často a bez jakéhokoli předešlého upozornění přeskočí v čase a vy netušíte, zda jste se zrovna ocitli v minulosti, v současnosti nebo jestli právě hledíte do budoucnosti. Je to celé pěkně zamotané a z těch časových skoků se jednomu nepěkně motá hlava. Nevadí mi retrospektiva, ale nesmí jí být příliš a rozhodně nepomáhá, když je nahodilá a nepředvídatelná.

Čtení knihy se dá přirovnat k tomu, jako když kráčíte spletitou cestou bez mapy a kompasu a jen s omezeným počtem směrových ukazatelů. Nejdříve to jde krkolomně a pomalu, ale když už jdete opravdu dlouho, začnete v těch nepravidelnostech vidět smysl. Tím postupně nabudete jistějšího kroku a zrychlíte tempo.

Trvalo to, ne že ne. Kniha mi opravdu dala hodně zabrat. Několik (sto i víc) prvních stran jsem četla s velkým sebezapřením. Jak jsem se však postupně nořila do děje, začala jsem příběh vnímat více do hloubky a ke konci jsem už četla se zaujetím.

Nejdříve jsem knize chtěla dát jen tři hvězdičky, pak tři a půl, ale nakonec, po vážném zamyšlení a snad i pochopení autorčina sdělení, jsem to přehodnotila. A to už jen z toho důvodu, že se Jodi Picoult musela s touto knihou opravdu nadřít. Zorientovat se v egyptských dějinách, porozumět staroegyptské kultuře a snažit se najít význam v hieroglyfech určitě není nic snadného a rozhodně to zabere mnoho času.

Velmi mě fascinovalo téma smrti a různé pohledy na ni. Kvantová fyzika jde naprosto mimo mě a egyptologie je sice zajímavá (výstavu Tutanchamon jsem si nemohla nechat ujít), ale z těch všech informací mi jich v hlavě moc nezůstalo, jelikož nejsem až takový fanda do starých vykopávek.

Kniha mi však něco málo dala: dokázala mě překvapit, pobavit i rozesmutnit. A právě díky emocím, které ve mně vzbudila, ode mě dostává čtyři hvězdičky.