NEJSEM JAKO DŽBÁN – Viola Ardone

Anotace:

Píše se rok 1960, Olivě Denarové je patnáct let, žije v malé sicilské vesnici a už od malička ví (protože jí to její matka jako posedlá stále opakuje), že „žena je džbán – kdo ho rozbije, ten si ho nechá“. Ráda studuje a učí se těžká slova, běhá, až sotva popadá dech, potajmu si překresluje do sešitu tváře filmových hvězd (i když jít se podívat na film nemůže, protože „člověk má potom jenom brouky v hlavě“), chodí s otcem sbírat šneky, střílí prakem kameny po těch, kdo se posmívají jejímu kamarádovi Sarovi. Nelíbí se jí představa, že bude mít měsíčky, protože od té doby nebude tohle všechno moci dělat a bude se muset bránit mužům, aby došla bez úhony k svatbě. Když systém, v němž žije a který mlčky přihlíží útlaku žen, donutí Olivu souhlasit se zneužitím, vzbouří se a využije právo volby. Za svoje „ne“ však zaplatí. Spisovatelka bravurně přetváří historii v příběh a líčí rozpory pramenící z lásky mezi otcem a dcerou, mezi matkou a dcerou, vypráví o nejednoznačné touze, která zároveň lichotí i děsí, zvláště pokud je vnucována násilím. Její dílo je sondou do násilí v důsledku společenských rolí, které se týká všech, včetně mužů. Je-li Oliva Denarová nezapomenutelnou postavou, její mlčenlivý otec, který ji nechává rozhodovat se vší zmateností, kterou pro ni volba znamená, je jednou z nejdojemnějších mužských postav v současné italské beletrii.

Moje recenze:

Toto je kniha, kterou jsem si nevybrala pro její čtenářské hodnocení, ani z důvodu kladných recenzí, a už vůbec ne proto, že by snad byla bestsellerem či jednou z nejčtenějších knih roku. Ne. Naopak o této knize není skoro vidu ani slechu. Ale já si ji jako jednu z mála vytipovala intuitivně a šáhla jsem po ní hned při první příležitosti, i když v mojí knihovně čeká spousta starších, stále nepřečtených knih.

Příběh se začíná odehrávat v roce 1960 na Sicílii.

Oliva Denaro je nenápadná dívka z chudé jihoitalské rodiny. Žije s rodiči, má dvojče – bratra Cosimina, chodí spořádaně do školy a její matka jí vštěpuje slušné vychování, vysvětluje jí, kde má žena hranice, jak se má vůči mužům chovat, učí ji počestnosti a stále jí připomíná, že dívka musí zachovat čistotu až do svatby. V opačném případě se z ní stane rozbitý džbán, který si musí vzít ten, který ho pokazil.

Narozdíl od Cosimina, který má jako muž volnosti kolik jen se mu zachce, Oliva se musí přizpůsobovat tamnějšímu režimu a zákonům, které utláčejí ženy do pozadí a dělají z nich prázdné nádoby, které je nutné naplnit, nikoli však vědomostmi.

Italské zákony mají hluboké kořeny v minulosti a změna je kdesi v nedohlednu. Proto když se „džbán“ opravdu rozbije, nastává dilema, jak řešit otázku fyzické a psychické újmy, zneužití, hanby, cti a zadostiučinění. I když zákon není na straně žen, přesto vůle docílit spravedlnosti je v tomto příběhu hnacím motorem.

Nejsilnější a nejemotivnější linkou tohoto vyprávění je otcovská láska.

Když už se za Olivu nepostaví nikdo, její otec bude vždy první, který ji podepře a dodá jí sílu, stejně jako zlomenému rajčatovému stonku na svojí zahrádce.

Nádherný příběh, který mi v jedné chvíli naprosto zlomil srdce a vehnal mi slzy do očí. U této knihy jsem rozhodně nešáhla vedle.

Příběh je psán ich formou, což mi v tomto případě více dovolilo se do hlavní hrdinky vžít a vše s ní naplno prožívat.

Krátké kapitoly usnadňovaly čtení, vyprávění tak rychle odsýpalo a knihu jsem měla dočtenou za tři dny.

Příběh Olivy Denaro se dotkl mého srdce, ať už byl smyšlený či se mnohým italským ženám skutečně stal.

Knihu hodnotím plným počtem hvězdiček, protože je napsaná přesně podle mé chuti a splnila snad všechna má očekávání.