ZVEDÁ SE VÍTR – Kateřina Surmanová

Anotace:

Píše se rok 1997 a jižní Moravu sužují katastrofické povodně. Ve stínu všepožírajícího živlu navíc dojde v Hodoníně k vraždě. Mrtvolu krásné dívky najde v lese parta dětí a rozhodne se vypátrat viníka. Jeden z kamarádů, Filip, má totiž zvláštní dar: dokáže komunikovat s duchy. Když zanedlouho policie zatkne pachatele, každý si myslí, že je po všem, ale smrt je nenasytná šelma. Uplyne víc jak dvacet let a ničivá síla se na Hodonín žene znovu. Přichází tornádo a s ním se vrací všechny staré příběhy, traumata a bolesti, které trápí obyvatele i město. Osud se snaží opsat kruh a dokonat tragédii – a Filip se mu chce postavit. Ale pokud má neštěstí odvrátit, musí se bývalá parta dát zase dohromady a čelit tajemné síle společně. Zvedá se vítr, na krajinu padá temnota a kamarádi stojí tváří v tvář vlastním pochybám, přírodě i času…

Moje recenze:

Parta čtyř puberťáků najde během povodní, jež pustošily jižní Moravu v roce 1998, v lese tělo mladé dívky, které však nepřinesla velká voda, nýbrž utajené zlo.

Smrt je jako šelma, která s děsivým klidem a tichou vypočítavostí obchází kolem a vyhlíží své příští oběti. Filip a jeho parta šelmu zahnali, ale ona se o několik let později znovu objeví a s ní přichází vítr…

Autorčina prvotina Šepot z lesa se mi líbila natolik, že jsem po její další knize šáhla okamžitě a bez rozmyslu. Nejdříve mě malinko zarazila útlost knihy. Když ji srovnám s tou první, je sotva poloviční. Říkala jsem si, že tentokrát spisovatelčino sdělení bude nejspíše stručnější a opravdu tomu tak bylo.

Podle mě měla paní Surmanová jasný cíl – podělit se se čtenářem o dvě nešťastné přírodní katastrofy, které kdysi udeřily v jejím milovaném rodném kraji. Svému sdělení dala fazónu napínavého příběhu, opět s duchařskými prvky, tentokrát ne moc děsivými.

Vyprávění pro mě bylo jakési neuspořádané a příběh Filipa mě nevtáhl tolik jako příběh Petra v Šepotu z lesa. K Filipovi se mi těžko hledaly sympatie, a to ne z důvodu, že by byl špatnou postavou, ale protože jsem neměla možnost k němu víc přilnout. Totiž nakolik byl během svého vyprávění roztržitý on, natolik jsem při čtení byla roztržitá já. Chyběla mi zde ucelenost a hladkost, díky níž by se mi stránky otáčeli samy a kapitolu za kapitolou bych sjížděla jako po másle. S touto knihou se mi nic z toho bohužel nestalo a na to, jak je tenká, jsem ji četla mnohem déle, než by se mi líbilo.

Jako klad hodnotím spisovatelčin jedinečný a neokoukaný styl, který je ale náročnější na čtení. Autorka používá neobvyklé fráze a přirovnání a v této knize i místní nářečí, takže já osobně jsem se na text musela sakra víc soustředit.

S hodnocením si nevím rady. Nejsou to tři hvězdy, ale ani čtyři. Knihu bych si podruhé už asi nepřečetla. Přesto s lidmi, kteří si prošli onou povodní a poté i větrnou smrští, hluboce soucítím a jim bez debat dávám plný počet hvězdiček. Knize však jen tři a půl.